April 2016

Třetí ročník

17. april 2016 at 11:30 | Cyberr Tek |  writtin' (other)

Třetí ročník

_________________________________________________________________

od: Cyberr Tek

KRÁTKÁ POVÍDKA
» květen 2012
» fikce z Japonska
» ve třídě se představí nový student, ale nikdo si ho nevšímá kromě jedné holky
» HOTOVO (bez pokračování)
_____________________________________

"Tohle je váš nový spolužák. Jmenuje se Kurosaki Tasuku. Přijel z Nariténie," oznámil zřetelně učitel, stojící vedle mě. Koukl jsem se na třídu s úsměvem, který jsem si celou cestu z Nariténie do Bohémie chystal. Nemohl jsem se dočkat, až spatřím nový kolektiv. Nové přátele. Těšil jsem se, jak si mě budou prohlížet od hlavy, až k patě a šeptat, jak vypadám a odkud až jsem. "Ahoj. Jmenuju se Kurosaki a přistěhoval jsem se sem z Nariténie kvůli práci rodičů." Nic. Koukl jsem se na učitele, ale ten už vedle mě nestál. Seděl už za katedrou a otevíral černo-šedou třídní knihu s nápisem "3. ročník". Chvíli jsem tam tak stál a hleděl na třídu, která si ani nevšimla, že tu jsem. Učitel se najednou zvedl a mířil k tabuli. Když si všiml, že stojím před ní, zastavil se. "Co tu ještě děláš Kurosaki-kun? Rychle. Posaď se na volné místo," řekl klidně učitel. Udělal jsem, jak řekl a našel jsem si místečko úplně vzadu v rohu. Sedl jsem si na dřevěnou židli a pozoroval učitele. Najednou mnou něco trklo. Kurosaki-kun? Co to je? Nějaká přezdívka? Snažil jsem se to ignorovat tak, jak ostatní mě a soustředit se na pana učitele. Psal na tabuli dlouhé vzorce. Asi jsme měli matematiku, tak jsem si vytáhl sešit. "Á na druhou plus mínus tři, to celé na osmou krát odmocnina sinusu třiceti-osmi stupňů. Máte minutu na výpočet. Začněte," řekl opět klidně učitel a čekal před tabulí koukaje se na hodinky. Odezíral jsem mu ze rtů. Odpočítával sekundy. Když jsem se porozhlédl po třídě, každý upřeně hleděl do sešitu a psal. Najednou se jedna holka postavila a se sešitem odcupitala k panu učiteli. Uklonila se a se sklopenýma očima zašeptala: "Zjistila jsem výsledek Kamaja-sensei." Začala psát. Něco mi tu opět nesedělo. Sensei? To tady dávají přezdívky i učitelům? Opět jsem to, už s podezřením, ignoroval. Ten příklad se mi zdál hodně těžký. Ta holka ho vypočítala za třicet sekund. Nemožné! Koukl jsem se na kluka, který seděl kousek ode mě. Nic. Hleděl do sešitu. Bez pocitů, bez známky námahy. Aniž by si všiml, že ho pozoruju, dělal pořád to samé. Něco vypisoval do sešitu a občas něco vypočítal na kalkulačce. I když jsem se koukl na jiného kluka, dělali všichni to stejné. Nikdo si ani nevšiml, že tu jsem. Nikdo. Co se to tu sakra děje? "Výborně, Akiro-chan. Posaď se," řekl najednou učitel s úsměvem na rtech. "Jako vždy," dodal. Akira se uklonila a vrátila se na místo. Než se posadila, všiml jsem si, jak na mě koutkem oka pohlédla, ale hned pohled odvrátila. Nejsem neviditelný, to jsem rád. Zbytek hodiny matematiky nám učitel stále odříkával další a další příklady, podobné tomu prvnímu. Pouze Akira měla výsledek a jenom Akira vstávala a chodila ho psát na tabuli. Ale už se na mě nepodívala. Akira měla černé vlasy ostříhané do podkovy s rovnou ofinou přes čelo, která jí skoro zakrývala oči. Její postava byla štíhlá. Možná až moc. Ale hodila se k její bílé tváři a skelnému bezvýraznému pohledu. Na to, že byla jediná, která si mě ve třídě všimla, byla až moc hezká.

***

Rodinný zážitek

17. april 2016 at 11:21 | Cyberr Tek |  writtin' (other)

Rodinný zážitek

_________________________________________________________________

od: Cyberr Tek

KRÁTKÁ POVÍDKA
» prosinec 2012
» fantazy krátká povídka na zeledněném jezeře
» v zimě jsme šli s rodinnou bruslit, ale led pode mnou nebyl dostatečně tvrdý
» HOTOVO
_____________________________________

Na Stříbrném jezeře v Opavě byla v zimě krásně zamrzlá voda. Rodiny se projížděly s dětmi po ledu, kluci hráli hokej a na nezamrzlých místech byly krmeny bílé labutě. Bylo asi jedenáct hodin dopoledne, co jsme s rodiči a mým starším bratrem navštívili blýskající se hladinu.
"Hej, tak já už jdu. Hlavně nespadni, trpaslíku," posmíval se mi Honza, když si nasadil brusle a odjel za ostatními kluky. Nikdy jsem na bruslích nejela, ale přesto mě rodiče přemluvili. Brusle, které jsem podědila od mé mamky, byly staré, malé a pěkně špinavé. Neměli jsme moc peněz, tak jsem raději mlčela. Tlačily mě na nárt, patu a lámaly mi prsty na nohou. I přes to všechno jsem stoupla na zaledněné jezero. Taťka neměl brusle, takže zůstal u břehu a sledoval, jak mě mamka drží za ruku a opatrně mě táhne za sebou. "Mami, já se bojím. Nepojedeme už zpátky?" "Ale vždyť jsme teprve stoupli na led, tak to pěkně vydrž," stroze mě upozornila mamka.

Honza si to užíval, hádal se a smál se a já jsem trpěla v malých bruslích s přísnou mamkou. "Prosím, mě bolí nohy," poprosila jsem znovu. "He? Tak si běž!" řekla, zatímco mě žduchla do prázdna a odjela ke břehu. "Co to děláš, Šárko! Vždyť na tom vůbec neumí! Běž pro ni!" zakřičel na mamku taťka. Začala jsem brečet a volat o pomoc. Snažila jsem se trošku popojet, ale moje neschopnost na bruslích mě strhla na zem. Spadla jsem na hlavu, která se mi hned zatočila. Cítila jsem krev stékat po mé kůži a uslyšela hlasité křupnutí pod mým tělem. Nastalo ticho. Nikdo se ani nehnul. Všechny oči zíraly na mě. "Míšo, nehýbej se! Pomozte nám někdo! Prosím! Je to má dcera!" s brekem křičela má mamka. "Pomoz mi!" prosila jsem "Mami!". Pohnula jsem se a led praskl. Nepravidelný kus ledu se i semnou propadl do ledové vody. Pomoc. Pomozte mi, prosím. Pod vodou jsem slyšela jenom mlhavé křiky, další křupání ledu a kroky směrem ke mně. Ledová voda mi hladí kůži. Můj poslední vzduch v plících vyprchává a já vidím záblesky mých šťastných vzpomínek. Voda mi rychle vtéká do nozder a osvojuje si celé mé tělo. Přestávám vidět a cítím se volná, ale těžká.

***

Fairy and Dragon

17. april 2016 at 11:15 | Cyberr Tek |  writtin' (other)

Fairy and Dragon

_________________________________________________________________

od: Cyberr Tek

KRÁTKÁ POVÍDKA
» únor 2011
» fantazy povídka
» v zuřící válce mezi draky a vílami se dva najdou a zamilují se do sebe
» HOTOVO (bez pokračování)
_____________________________________

"Leť!" Matka mě vyzdvihla do vzduchu a já jsem se snažila vcítit se do křídel. Je to těžké. Matka už dlouho lítá, takže pro ni není těžké mi pomáhat i ve vzduchu. "Lezi, teď mě poslouchej. Nejde jenom o to, se do nich vcítit, ale musíš vědět, že ony jsou tvoje. Budeš je cítit jako svoje ruce. Budeš moct s nimi hýbat. Musíš do nich dát touhu, že je chceš a dostaneš je." Vysvětlovala mi matka a přitom mě držela za ruce. Ze všech sil jsem se soustředila na touhu po křídlech. Krásná, modrá a tenoučká křídla, skoro průhledná a lehká jako pírko, ale přesto unesou mě. Vílu. Křídla jsou základ víly. Rostou už od malička, ale není možné, aby už s nimi uměly lítat. "Mami, můžeš mě pustit, já to zvládnu, slibuju." Řekla jsem potichu matce a ona poslechla. Opatrně mě pouštěla z jejích heboučkých dlaní a ještě více mě vyhodila k nebi. "Dám to, dám to …" Říkala jsem si potichu a zavřela jsem oči. "Mysli na něco pozitivního … srnky, vlci, svatební tanec, křídla královny všech víl, draci … draci??" Otevřela jsem oči s myšlenkou, že padám k zemi, ale ne. Letím. "Matko! Já umím lítat!" "Výborně zlato." Slyšela jsem zdola. Začala jsem se pohybovat a bylo to příjemné cítit další část mého těla. Volné nohy, které se nedotýkají země a nemusím se ani soustředit a poroučet jim, kdy a kam letět. Ale … začala jsem letět, když jsem pomyslela na draka. Draci … nejvíce zotročená zvířata na Tyronu. Znova jsem se soustředila na pohyb. My víly jsme tak lehké, že naše tělo při létání vlaje. Jde i o gravitaci na planetě Tyron. Je jiná, než na jiných planetách. Ale třeba draci, ti mají tělo vodorovně. Jenom když se prudce řítí dolů, tak to samozřejmě hlavou. Zbytek dne jsem poletovala mezi větvemi našeho rodného stromu Karallu.

****

Contact Me

17. april 2016 at 0:58 | Cyberr Tek
Zjistila jsem, že tady nemám žádný kontakt. Kromě toho, že mi můžete napsat skoro do každého mého článku, tak mi můžete napsat i na můj e-mail. Facebook tady rozhodně nedám. V přátelích mám pouze lidi, které znám osobně. :) Stejně tady asi většina po pár minutách hledání zjistí, jak se jmenuju.
Moc ráda se i pyšním svým profilem na CSFD, ale když teď pomalu začínám s IMDB, tak mi to připadá zbytečné. Každopádně tady dám vše, na co si vzpomenu.



E-MAIL: sandery@seznam.cz


Writtin'

17. april 2016 at 0:34 | Cyberr Tek
» únor 2011
» fantazy povídka
» v zuřící válce mezi draky a vílami se dva najdou a zamilují se do sebe
» HOTOVO (bez pokračování)

» září 2012
» povídka na přání ze světa Naruta
» vymyšlená postava Aiko se zamiluje do Minata
» HOTOVO

» květen 2012
» fikce z Japonska
» ve třídě se představí nový student, ale nikdo si ho nevšímá kromě jedné holky
» HOTOVO (bez pokračování)

» prosinec 2012
» fantazy krátká povídka na zeledněném jezeře
» v zimě jsme šli s rodinou bruslit, ale led pode mnou nebyl dostatečně tvrdý
» HOTOVO

05. AMBICE
» duben 2016
» novela, fikce
» 20letou dívku zaujme pohledný a charismatický starý mládenec
» PRÁVĚ PÍŠU

AMBICE - úvod

17. april 2016 at 0:20 | Cyberr Tek |  AMBICE


AMBICE

_________________________________________________________________

od: Cyberr Tek

ÚVOD

1. KAPITOLA - NABÍDKA
_____________________________________

Dopsala jsem svá poslední slova. TISK. Má první novela. Jsem celá natěšená. Chvilku ještě mlčky sedím na židli u svého počítače, prsty stále na klávesnici. Nemá to název. To je přece zásadní. Název zaujme a pak se rozhodnete, jestli si přečtete anotaci. Nebo možná ne, ale já ten název chci. Drogy, sex a .. Hlavní obsah mé knihy, proč by to nemohl být i název? Vytvořím prázdnou stránku, která obsahuje pouze nadpis, a vytisknu ji. *PÍÍÍÍÍP - PÍÍÍÍÍP* Papír se v tiskárně zasekl. Vrací se tam a zpátky. Kurva. A teď ještě tiskárna. Super. Vypnu tiskárnu a nechám papír zaseknutý. Ať si tam chcípne. Sepnu rukopis, obuju boty, beru kabát a vyjdu na ulici. Nezajímá mě nějaký nadpis. Bože. Chci, aby mi konečně někdo řekl, že jsem v tom dobrá. Alespoň v něčem. Pokračuju ulicí do centra.
Zastavím se u přechodu. Je červená. Zhluboka se nadechnu a kouknu vzhůru. Slunce mě přinutilo přimhouřit oči, ale hlavu jsem nesklonila. Vydechnu a začnu si všímat okolí. Dneska je zácpa, huh. Na druhé straně přechodu překypuje krásou vyzdobený trávník s barevnými kvítky. Pár pejskařů uklízí po jejich miláčcích a unavený opilý bezdomovec podřimuje na lavičce vzadu ve stínu. Den jako každý jiný. Mé oči zabloudí k protějšímu semaforu. Na muže v černé bundě, v padnoucích džínách, se slunečními brýlemi a neposednými hnědými vlasy. Právě telefonoval a byl zřejmě velice rozzuřený. Pousmála jsem se a zírala opět do prázdna. Zanedlouho blikla zelená a já pokračovala ve své robotní chůzi. Už mi to pár lidí řeklo. Chodím normálně, ale ruce mám u těla jako tučňák. Nijak se nehoupu, nekroutím prdelí, nejsem svými pohyby nijak zajímavá. Bohužel, když se na to zasoustředím, tak vypadám ještě hůř, protože s rukama mávám jako zamilovaný holub.

***

AMBICE

17. april 2016 at 0:08 | Cyberr Tek |  AMBICE

OBSAH


NABÍDKAPRACOVNÍ SCHŮZKA ▬ PRÁVNICKÁ FAKULTA ▬ ??

» duben 2016
» novela, fikce
» 20letou dívku zaujme pohledný a charismatický starý mládenec
» PRÁVĚ PÍŠU

Tale of Minato & Aiko

17. april 2016 at 0:01 | Cyberr Tek |  Tale of Minato & Aiko

OBSAH


1.DÍL2.DÍL3.DÍL4.DÍL5.DÍL6.DÍL7.DÍL8.DÍL

» září 2012
» povídka na přání ze světa Naruta
» vymyšlená postava Aiko se zamiluje do Minata
» HOTOVO

9th April (About Iceland)

9. april 2016 at 11:19 | Cyberr Tek |  Secret Diary

Hello, it's me.
Chtěla jsem něco napsat o jednom z mých miliónu snů, tak jsem si vybrala tento. Alespoň vím, že se splní.. doufám. Víte, já hodně ráda sdílím radost. Miluju ten pocit, když někoho rozesměju, ať to je cizím vtipem, mým smyslem nebo mou blbostí. Většinou to je teda to poslední. Jak už někteří z vás (vlastně nikdo) víte, tak jsem sobecká. Opravdu se snažím nebýt, ale já prostě v duchu chci poslední plátek pizzy a schválně ho dám tomu druhému. Možná to tak cítíme všichni, možná ne. Kam tím směřuju? Chci druhým říkat to, co mě rozveseluje, co mi lepší náladu a na co se těším. Když ta ona věc je zrovna něco, co není úplně obvyklé, tak už to zní chlubivě. Ano, chci se pochlubit tím, že jedu na Island, ale ne proto, abych ve vás vzbudila závist, ale proto, že chci tu radost dostat ven. Třepou se mi rty, jak tahle informace už nechce být v tom teplém těle. Nechci od vás slyšet, že mi závidíte a že byste taky nejraději jeli, ale spíš chci abyste byli ohromeni a taky řekli nějakou svou radost a to nemusí být vůbec velká. Moje srdce patří zimě, severu a .. filmům, ale to je trochu mimo téma. Vy třeba milujete jih a slanné moře, tak taky sdílejte, doplňujte se.